Domů

Neopakovatelná atmosféra závěru koncertů Andrého Rieu a jeho orchestru je snad všude na světě stejná, snad jen publikum se liší co do temperamentu a bujarosti. Zdrženliví Němci, Francouzi, Belgičani, Švédové a Dánové, vyčkávající Nizozemci, Češi, Rakušani, Poláci a Maďaři, nehybní občané asijských států a se srdcem na dlani lidé na jih od rovníku, ti všichni se jako mávnutím zázračného proutku promění v nadšence opilé hudbou, veselím a charismou Andrého, jeho sólistů a orchestru, a jsou veselí jako malé děti, když na ně André volá to své "Jděte domů! Musíte spát!". Kdo tuto atmosféru zažil, mi dá jistě za pravdu.
Jen jednou jsem slyšela o tom, že se přídavky nekonaly. André dal tehdy znamení muzikantům... a jde se. Nevím už, ve které zemi to bylo, byl to však podle mne jeden ze soukromých koncertů, na který lidé vstupenky dostali, ať se jim hudba Andrého líbí, nebo ne.*

Po šesti báječných koncertech v Buenos Aires se dnes večer André Rieu a jeho orchestr vrací domů. Zážitky nejen rozdávali, ale také přijímali. Nezapomenutelná bude pro všechny návštěva klubu, kde se tančilo tango. Pro dříve narozeného Evropana nostalgie tanečních, kde se tango bezesporu učil tančit, pro ty mladší úžas nad tím, že mladí Argentinčané chodí místo na disco kroužit po parketu.

V tuto chvíli jsou všichni na letišti, André Rieu letí v letadle společně s orchestrem, a zítra kolem poledního přistanou ve Frankfurtu n M. A pak už "jen" 3 hodiny cesty autobusem do Maastrichtu.


Dnes na letišti v Buenos Aires

*V závěru knížky ´Moje hudba, můj život´ o tomto André píše, když odpovídá na otázku: „Chtěl byste hrát pro krále a královnu?“

Říká:"Ano, přirozeně bych rád hrál pro krále a královnu. A ještě radši bych byl, kdyby si na ten koncert koupili vstupenky! To není z hamižnosti, hraji rád v podstatě pro každého, ale přece jen především pro lidi, kteří si mne přijdou poslechnout ze své vlastní vůle. Nejvíc nadšené publikum jsou ti, kteří museli nějakou chvíli čekat ve frontě na vstupenku. Na rozdíl od chudáků, kteří dostali pozvání od podniku, kde pracují, nebo jsou jeho zákazníci. Ti naprosto nevědí, co je ten večer čeká; možná, že mají rádi jenom renezanční hudbu, nebo dávají přednost jedině Naně Mouskouri. Takový večer nikdy není, jaký by měl být, protože publiku byl koncert předložen, aniž by si o to říkalo. A to nechci za žádnou cenu: moji hudbu králi a královně vnucovat."