Moje hudba, můj život: Smích a pláč

Leden a únor letošního roku jsou ve znamení turného po Německu. André Rieu vystupuje se svým orchestrem v halách 18 německých měst, zítra zavítá do města Trier. Vzpomněla jsem si na jednu kapitolu z knížky Moje hudba, můj život, která vypráví o dvou koncertech v Německu z doby Maastrichtského Salonního Orchestru. (1978-1996) André tu popisuje dva koncerty: jeden, na který vzpomíná jako na jeden z neveselejších (v Trieru) a jeden jako na jeden z těch nejhorších.
Se svolením Marjorie Rieu tuto kapitolu zveřejňuji na tomto blogu. Přeji hezké počtení.

Smích a pláč

....Dva koncerty v Německu si budu vždy pamatovat jakoby to bylo včera. Jeden, navzdory malé nehodě, jako jedno z nejveselejších vystoupení s MAASTRICHTSKÝM SALONNÍM ORCHESTREM, druhý jako ten po všech stránkách nejhorší za všechny uplynulé roky.
V rozkvětu MAASTRICHTSKÉHO SALONNÍHO ORCHESTRU v letech, která následovala po úspěchu se „slavíkem“, jsme pravidelně koncertovali v Německu. V orchestru tehdy hráli Frans Vermeulen, druhé housle, Jeana Sassen, kontrabas, Tjeu Heyltjese, piano, a několik dam, které se střídaly u čela. Pro toho, kdo to možná neví: já sám jsem hrál stále první housle.

Cesty na koncerty do Německa, které byly většinou v neděli, byly jedinečné. Naše manželky nás často doprovázely, takže cestování mělo vedle té seriózní pracovní stránky i něco veselého z výletu s velkou rodinou. Po skončení koncertu jsme si většinou udělali malou procházku po městě, abychom se nakonec někde najedli, než se zase dáme na zpáteční cestu.
Peníze, které jsme vystoupením vydělali, byly většinou hned pryč, ale to nám nevadilo. Měli jsme úspěch, naší hudbou jsme udělali radost mnoha lidem, a to pro nás bylo nejdůležitější. Kromě toho jsme měli v tyto dny s celým naším klubem ohromnou zábavu....

Celá kapitola ZDE