Oslavován od Mléčné dráhy až po Kyoto: jaké je tajemství ve světě oblíbeného Limburgčana Andrého Rieu?
Nell Westerlaken 17 juli 2018, Volkskrant (nizozemský deník Lidové noviny)
Fotografie Fieke van Berkom, (volný překlad EWI)
André Rieu (68) je s předstihem nejpopulárnější mezinárodní holandský umělec. Ale ve svém každoročním domácím zápase na Vrijthofu svět k němu přichází, často i několikrát. Jaké je tajemství Rieu? Volkskrant hovoří s pozorovateli Rieuho a s jeho fanoušky.
Podívejme se spolu na světovou hvězdu, která má být za patnáct minut na pódiu. Trošku nervozní se prochází sem a tam. Tmavomodře-černý rokokový kosým, bílá kapsička, mozartské fiží s medailonkem, obličej pečlivě nalíčený: jeho pracovní oblečení. S několika členy orchestru v kostýmech stojí André Rieu na vstupní terase maastrichtského divadla na Vrijthofu. Na náměstí, na jehož druhé straně bude vylézat na pódium. Když se do ulic vydá dechová kapela Sainte Cécile z Eijsdenu, zastaví se a vážně obrátí tvář k hudebníkům, s nástrojem v ruce – generál na přehlídce.
I když je André Rieu jeden z těch nejúspěšnějších světových muzikantů, který je oslavován od Mléčné dráhy až po Kyoto, je možné, k překvapení desítek fanoušků shromážděných u vstupní terasy, se ho skoro dotknout. „Ach Bože, to je on samotný.“ Když dechová kapela odpochoduje, je možné si s ním udělat selfie. I přes rakouská, francouzská a jiná vysoká vyznamenání, chrání si tento bavič představu obyčejného Andrého z Maastrichtu. Na náměstí, na kterém hrál jako chlapec fotbal přivádí ročně více než 100 tisích návštěvníků do exktáze se silným repertoárem valčíků, šlágrů, lehké klasiky a lidové hudby. V červenci je Maastricht plný Rieu. Jeho, z kartonu vyřezané siluety zdobí výlohy obchodů. V okně s použitým zbožím visí housle. Restaurace servírují menu ´Rieu´. Pohostinství zinkasuje 6 miliónů za večer.
Mistr bez hranic
Jaký je recept tohoto ve světě oblíbeného Limburgčana? „Rieu velmi dobře ví, jak zrušit vzdálenost mezi divákem a umělcem,“ říká vědec z oblasti kultury a muzikolog Peter Peters, když byl požádán o stručné objasnění o tomto limburgském „Stehgeigera“, o houslistovi, který jako cikánský král řídí svůj orchestr ve stoje. Peters je spoluautorem knihy Rieu, Mistr bez hranic, ve které je fenomén interpretován. „Zapojuje návštěvníky tak, že jsou nedílnou součástí představení. Návštěvníci vidí na mnoha obrazovách nejen hudebníky ale i sebe. Jeho vystoupení jsou interaktivní, například tím, že položí divákům nějakou otázku, na kterou dostane davovou odpověď. A když kolem vás začne tleskat nebo se pohupovat osm tisíc lidí, ano, pak to děláte automaticky také.“
To začíná už v první minutě. Za dunivých zvuků trombonů vede Rieu svůj soubor mezi publikem na pódium, které vypadá jako řecký chrám. André Rieu a jeho orchestr Johan Strauss nikdy nevycházejí ze skrytých scén. Jeho fanoušci to vědí. Vědí, co přijde: slavnost poznání, ne uměleckého překvapení. Otázkou není, zda začnou padat konfety, ale při jakém čísle. Otázkou není, zda diváci mohou tančit v uličkách, ale v jakém okamžiku k tomu dá mistr pokyn.
Mezinárodní sbratření
Rieu zdraví své zákazníky v šesti jazycích, včetně maastrichtského goojenaovond! „Jazykový zázrak,“ říká soused v řadě 18 s úžasem. Umělec jmenuje řadu názvů zemí – mezi jinými Maďarsko, Kanadu, Tasmánii - na které návštěvníci z těchto zemí reagují s vlaječkami, které jim byly poskytnuty organizací nebo případně cestovní agenturou André Rieu Travel. Dětinské nebo ne, funguje to: návštěvníci z těchto zemí se cítí vtaženi k dění a ostatní se slavnostně zapojují do mezinárodního sbratřování.
„Nikdy nepopírá svůj limburgský původ," říká Peters. „Vidí význam místní barvy a tlumočí to po celém světě. Byl jsem jednou na koncertě ve velké sportovní hale v Istanbulu. Tam hrál známou tureckou píseň. Orchestr hrál velmi zdrženlivě, aby s ním mohli diváci z plna hrdla zpívat. Myslel jsem si: kdo tady vlastně sedí na jevišti? Krásný obrat. V každé zemi hraje jedno nebo více místních čísel.“
„Exportní produkt Rieu je dobrým velvyslancem pro region,“ říká Theo Bovens, známý milovník hudby a guvernér Limburgu. Tento rok navštívil koncert s pozvanými hosty už po třetí. „Celý svět ho zná. Jeho koncerty jsou zvláště vhodné pro udržování neformálních vztahů. Kromě jídla a pití se pod stromy na Vrijthofu rozhazují sítě a lobuje mezi politiky a podniky. Je Limburg Burgundian? Zkontrolujte si to. “
HaFa-kultura
V řeckém chrámu mezitím Puccini přechází do tyrolského valčíku, do písně Andrew Loyda Webbera, do tanga Olé Guapa. Guvernér Bovens v tomto snadném střídání repertoáru poznává charakter Limburgu. „Tato variace stylů se k Limburgu hodí. Je tu silná ha-fa kultura; harmonie a fanfára. (dechovka a fanfára) 27 procent holandských hudebních sdružení sídlí v Limburgu. Většina hraje směs populární a vážné hudby. Rieu to také dělá. Nemá žádné oblíbené písně. „Říkám všem: je to ponoření, nechte to na sebe působit.“
Je tu ohňostroj a konfety. Obrazy a barvy se rychle střídají. Při Sněhovém valčíku se za hudebníky po celé šířce pódia objevují obrazy se sněhem. Když spustí ruské trio Kalinku, začnou se lehce pohupovat moskevské cibulové věžičky. „Na živém koncertě Rieuho se člověk cítí jako na horské dráze,“ píše profesorka a publicistka Maaike Meijer v Rieu, mistr bez hranic. Peter Peters: „Přístup prozrazuje dobré oko pro potřebu vyžití společnosti. Svou hudbou a osobností umí zahrát na náladu publika.“
Talíř s dortíky
Zatímco nikdo nezpochybňuje Rieuho řemeslo jako bavič, jeho hudba rozděluje národ do diskuse o vysoké a nízké kultuře. Rieu prý klasickou hudbu znetvořuje, znevažuje "vysokou kulturu“. Dnes večer se do klasické škatule vejdou z přibližně 28 čísel a potpourri pouze pět, včetně několika valčíků. „Hudební skladby jsou vráceny ke svému jádru. Těžké skladby jsou vynechány,“ říká Peters, sám znalec a milovník klasické hudby. „Nechce mást publikum a ve svých aranžmá odstraní složité části.“ Recept: pomalý, někdy až sentimentální začátek s několika nástroji, následovaný zrychlením a doplňován smyčci a dechovými nástroji, někdy doplněný medově sladkým sborem – talíř s dortíky.
Začátek každé skladby má svůj moment „Teď to přijde“. Pokud první tóny nenaznačují, kam se ubírá, dává umělec režijní pokyny z pódia.
„Když hrajeme tuto skladbu, něco se s diváky stane. To všichni vyskočí ze židlí a jdou tancovat,“ říká Rieu předtím, než se začnou nad náměstím vznášet první tóny valčíku Johanna Strausse Na krásném modrém Dunaji. Pokyn pro tancedychtivé páry, aby začaly kroužit uličkami. Nebo: "Následující sólista dostává po celém světě ovace ve stoje už když přijde na pódium.“
„To také uděláme,“ říká soused v řadě 18, který se zářivě rozhlíží, když se zvedne s osmi tisíci dalšími. Pocit „My“ narůstá tím více čím více se představení stává barvitým večerem.
Nikdy nechodíš sám. Amigos para siempre.
Fanoušci
André Rieu, jeho orchestr Johan Strauss a řada mezinárodních sólistů a souborů začnou ve čtvrtek poslední čtyři ze třinácti koncertů na Vrijthofu. Více než polovina diváků pochází ze zahraničí. V tomto roce přicházejí návštěvníci, celkem 150 tisíc, z 89 zemí. Asi třetina cizinců využívá balíček Rieu "all-in" od vlastní cestovní kanceláře společnosti Rieu. Většina z nich zůstává několik dní v Maastrichtu.
Se dvěma syny, dvěma snachami a dvěma vnoučaty cestoval Jamel Chakkur (65) z Tuniska do Maastrichtu na svůj třetí koncert Rieuho, po Bruselu a Paříži.
„Představení jsou vzrušující se všemi těmi skvělými světelnými efekty, aboslutním zážitkem,“ překládá ho jeden z jeho synů. „Je to světlo klasiky. Rieu umí zpřístupnit těžkou klasickou hudbu obyčejným lidem. Šostakovičovu hudbu, například.“ (Rieuho podání jeho Druhého valčíku se dostalo v devadesátých letech na mezinárodní žebříček.)
Fanoušci z Tuniska
Ethel Berger (73) z Uruguaze žije se svým argentinským manželem Claudiem Lucasem (73) v Barceloně a jako dárek mu dala aranžmá. „Jsme tu poprvé, ale připadá nám, že toto náměstí známe,“ říká na jedné terase. „Doma jsme je tolikrát viděli na obrazovce, že jsme sem chtěli. Máme všechna jeho DVD a CD, desítky.“ „A Blueray,“ dodává její manžel, „lepší kvalitu.“ Ethel: „Když se díváme doma, zdá se, že se ho můžeme dotýkat. Vidíme každý záhyb v jeho tváři – domácí kino, no.“ Claudio: „2,80 metrů široké“. Na otázku, co limburgský umělec představuje, odpovídá Berger stručně a rozhodně: „Štěstí. André Rieu představuje to nefalšované štěstí.“
Fans Ethel en Claudio, poprvé na Vrijthofu
Vanessa a Martin Steinfort (56 a 49) z Londýna se nechávají představením rádi 'unášet'. Ona je černá, on je bílý. „Multikultura ke mně promlouvá,“ říká Vanessa. „On vítá všechny kultury a hraje hudbu ze všech těchto kultur. A ty nádherné romantické šaty dam na jevišti.“
Mnoho návštěvníků je loajální jako fanoušci fotbalového klubu. Pár z Haagu rezervoval hotelový pokoj v hotelu na Vrijthofu na tři týdny. Pro tři koncerty si zakoupil vstupenky, zbytek koncertů sleduje z balkonu. Ostatní návštěvníci také sledují koncerty ze svého pokoje. Několik hotelových hostů na Vrijthofu má tento rok smůlu, hlásí deník De Limburger: město neořezalo stromy na náměstí.
Domů
Žádné komentáře:
Okomentovat