Fotoshoot s Andrém
Dítě je v Andrém Rieu stále živé
V úvodu článku provází André Rieu fotografku Iris Planting po svém hrádku a zahradou. Pyšně ukazuje na nádvoří svoji oranžérii, kterou sám postavil, plnou tropických rostlin, motýlů a se dvěma ptáky Turaky, kteří při příchodu okamžitě přiletí k Andrému.
Toto je místo, ve kterém si úplně odpočinu. Pokud mě nezlobí tito dva rošťáci.
© Iris Planting
André je humorný,
vypráví vtipy a během focení se stále směje. Vypráví také o
tom, jak koupil od jednoho sedláka ´nedokonalé´ mrkve, kterou
sedlákovi obchod odmítl, jelikož mrkev byla pro prodej příliš
ošklivá. Taková škoda, pomyslel si Rieu a odkoupil od sedláka
250 kilo.
Oloupal jsem padesát kilo a měl jsem toho dost. Ted´ všechno leží v mrazící komoře.
Ukazuje také svoji velkou
pýchu, skleník, ve kterém pěstuje zeleninu. Především
provencálské, ničím nepostříkané luštěniny.
Po prohlídce zahrady všichni usedají k pohoštění limburgským tradičním angreštovým koláčem. U této příležitosti následuje rozhovor.
Jaké jsou plány pro vaše 75 narozeniny?
O tom jsem ještě moc nepřemýšlel, mám rád, když se podobné věci dějí spontáně. Plánování dlouho dopředu je moje povolání, v tom jsem dobrý. Ale tento druh soukromých akcí odkládám.
Nějaká oslava s překvapením? To čekáte?
Ach, tak to už nemám vůbec rád. Bojím se ale, že to mojí rodině asi nevadí, aby to neudělala. Jednou jsem vykřikoval, že bych rád raketu, jakou má Kuifje*, tu červenobíle kostkovanou. A to tři metry vysokou. Syn Pierre kutí se svýma kamarádama každou středu ve své dílně. Dávají tam ze šrotu dohromady tanky ze Druhé světové války pro jeho Muzeum Odboje. O té raketě jsem se zmínil jenom jednou. Od té doby jsou nějak tajemní, takže tuším, že tu svoji raketu konečně dostanu.
To je hezké vás vidět, jakou máte radost z rakety jako dárku k narozeninám!
Ano, dítě je ve mně stále živé. To si také hýčkám. A myslím si, že to přispělo z velké části i mému úspěchu. Odvážím se mít velké sny jako dítě a mám příležitost ty sny uskutečnit. Nejen ty své, ale také například sny Emmy Kok, která má obrovský úspěch s hitem Voilà. Na to jsem opravdu pyšný.
Má ta troufalost snít velké sny také rubovou stranu?
Ano, sklouzl jsem málem do propasti, v roce 2008 jsem skoro zbankrotoval. Řekl jsem Pierrovi, že chci postavit císařský zámek Schönbrunn jako kulisu, ve skutečné velikosti. Byla to ta největší kulisa na světě, ale také nejdražší. Na některých snech visí hodně drahá cenovka, ale to jsem si tehdy neuvědomil. Udělal jsem ohromnou chybu v odhadu. Jel jsem na turné do Austrálie, kde jsem byl v tu dobu nejlépe prodávaný umělec. Madonna, Abba a Beyonce stály na grafu daleko za mnou. Myslel jsem, že lehce vyprodám pětkrát arénu, ale zapomněl jsem, že ten rekordní počet prodaných DVD se nerovnal počtu lidí, kteří přijdou na koncert. Těch bylo samozřejmě mnohem míň, protože každý fanda koupil naše všechna DVD, takže asi 10 nebo dvanáct na jednoho. A místo pěti se podařilo vyprodat pouze dva stadiony. Ano, to jdou peníze na tu nesprávnou stranu. Banka mi zabavila všechen můj majetek, dokonce i moje jméno. Naštěstí byl v bance jeden, kdo chtěl, abych především pořád hrál, protože to byl jediný způsob, jak dostat svoje peníze zpátky. No, během krátké doby jsem se dostal z mínusu na pořádný plus. Musel jsem ale Marjorie slíbit, že už nikdy podobné idiotské nápady nebudu mít.
Letos je to také padesát let od svatby s vaší velkou láskou Marjorie. Čím jí překvapíte?
Ještě padesáti lety k tomu? Ale bez legrace. Mohu pro ni koupit prstýnek, to už jsem jednou udělal. Tehdy řekla: ´Vypadám jako vánoční stromek.´
Jak ta láska tehdy začala?
Musel jsem hodně dlouho čekat. Známe se od třinácti. Tehdy jsem už cítil, že je mezi námi něco zvláštního, ale bylo to čistě platonické. Bylo mi tak šestnáct, sedmnáct, když jsem jezdil na mopedu do Lutychu, kolem jejího domu. Marjorie znala moji sestru Teresii ze dřívějška, seděly spolu ve třídě. Později vyučovala Němčinu na stejné škole a napadlo ji pozvat Teresiu, aby na škole uspořádala koncert na harfu. Tak jsme opět přišli do kontaktu.
Jste po tolika letech stále zamilovaný?
To je dobrá otázka. Nikdy jsem do ní nebyl bláznivě zamilovaný. To jsem jednou zažil a byl to hrozný pocit. Ale u ní... vlastně jsem hned věděl, že je to ta, kterou jsem hledal. Jsme si rovni a dobře se doplňujeme. Často řekneme přesně to samé ve stejný moment. Základ lásky a rovnosti je to, co dělá náš vztah tak pěkným.
Co ji dělá ve vašich očích tak zvláštní?
Její moudrost a schopnost relativovat. Připomíná mi to švédský film ´Tak, jako v nebi´. Je o zázračném dítěti, dirigentovi a houslistovi. Ten je přetížený a vrací se ve sněhu do své staré vesnice. Tam se naučí žít, opravdově žít. Ne pro svoji kariéru. Zamiluje se do jedné pokladní a teprve ke konci si jí troufne říct ´miluji tě´. A pak se stane... omlouvám se.
Jste emocionální. Co se vás tak dotklo?
Učí se jezdit na kole, poprvé ve svém životě. Ale má také nemocné srdce a zemře. Když jsem to vyprávěl Marjorie, řekla: ´A jaké je z tohoto příběhu ponaučení? Jezdit na kole je pro zdraví špatné.´ Přesně taková reakce... proto ji tak miluju.
Je hezké, že se nebojíte ukázat své emoce. To jste měl vždycky?
Vždycky. K nespokojenosti mých rodičů. Můj otec byl dirigent nejenom na pódium, ale i doma. Později se stal náboženský šílenec, nedalo se s ním vůbec normálně promluvit. Podle matky jsem se zase nesměl nikomu dívat do očí. To jí připadalo nezdvořilé. Zatímco je to tak důležité, někoho opravdu vidět. Emoce nás lidi spojují. To jsem se musel učit během terapie. Marjorie a já jsme dlouho chodili na terapii. Oba dva jsme měli svoje trauma z mládí, tak jsme mohli chodit spolu. Byla to těžká doba, ale také hodnotná. Hned jsem věděl, že dám svým dětem úplně jinou výchovu. Pravidelně jim říkám, že jsem na ně pyšný a že je miluji.
Vy sám jste to od svých rodičů nikdy neslyšel. Je to možná důvod, proč stojíte na pódiu?
Myslíš jako, že jsem každý večer na pódiu, abych cítil lásku publika? Jako nějaký druh potvrzení? Nene, myslím si spíš, že to je takový druh interakce. Hraji rád hudbu, která se mě dotýká, to je moje hnací síla a ten pocit přenáším rád na mé publikum. Nedělám to pro peníze ani pro ocenění. Jde mi čistě jenom o to, mít kontakt.
Máte také vnoučata, podaří se vám u nich také vytvořit kontakt s hudbou, kterou poslouchají?
Ach, samozřejmě. Dříve jsem mohl doma poslouchat jenom vážnou hudbu, ale ve svém pokoji jsem tajně poslouchal Boba Dylana. Když jsou vnoučata v mém autě, nechám je pouštět si hudbu přes jejich mobily. A tak slyším všechnu tu novou hudbu. Například mi připadá moc zajímavá Taylor Swift. Můžeme si spolu i povídat o tom, co se jim líbí na určité hudbě. Nedávno mi řekla vnučka od Pierra, že se jí moc líbí ´Toselliś Serenade´. To je jeden z mých kousků. Na to jsem moc pyšný.
Je Vám 75. Přemýšlíte někdy o důchodu?
Zcela náhodou jsem si o tom povídal s Youpem van ´t Hek**. Byl tady v Maastrichtu se svým rozlučkovým turné. Zeptal jsem se ho pak: ´Přestat, jak to děláš?´ On ukázal na své srdce a řekl, že měl vážné varování. To jsem naštěstí neměl, ale jsem také realistický. Na jaře tohoto roku jsem musel zrušit několik koncertů v Mexiku. Jetlag, smog a nadmořská výška se postaraly o to, že jsem už nemohl dál. Nevidím se už vystupovat tak daleko od domova. S tím časovým rozdílem. Byla to pro mě lekce. Ale úplně přestat vystupovat? Né, to si myslím, že se v blízké době nestane.
* komiksová figurka
** Nizozemský známý kabaretiér
Margriet č. 41
Fotografie Iris Planting
Žádné komentáře:
Okomentovat