Houslista Justinas Kaunas dvakrát zmeškal hovor svého budoucího šéfa André Rieu: 'Tak to je promarněná příležitost, pomyslel jsem si.´

Jako sedmiletý houslista hrál svůj první koncert v Nizozemsku. O 25 let později je Litevec Justinas Kaunas (31) členem orchestru Johanna Strausse. Díky knězi v Egmond-Binnenu, klášteru ve Wittemu a kousku štěstí. „Kolikrát jsem si myslel, že jsem si sám všechno pokazil.”


                                                                                            © Ermindo Armino

Uklízel kuchyně v restauracích, připravoval obědy jako pomocná síla, dával hodiny hry na housle dětem a jako dobrovolník pomáhal organizovat Jazz Maastricht. A nyní je dva roky, dva měsíce a dva týdny prvním houslistou u Andrého Rieu a orchestru Johanna Strausse.

Justinas Kaunas to stále těžko chápe. Narodil se ve Vilniusu, vyrostl v Lukšiai a studoval v Kaunasu. Nyní žije téměř polovinu svého života v Nizozemsku. „A pořád neovládám jazyk. Strašný, že?"

S tím, že neovládá jazyk, je přehnaně skromný. V holandštině se umí velmi dobře dorozumět. Ale pokud jde o vysvětlení pozoruhodné cesty, kterou se vydal, aby se nakonec stal členem orchestru Johanna Strausse, dává přednost angličtině.


Touha po cestování

„Vůbec nepocházím z hudební rodiny. Otec hrál trochu na kytaru, matka uměla krásně zpívat, ale jinak bylo pro naši rodinu stěžejní výtvarné umění. Například můj otec Vytautas a moje sestra Adele Liepa jsou v Litvě docela známí malíři. Díla mého otce dokonce kupovala muzea.“

Za to, že on sám skončil v hudebním světě, vděčí v zálibě cestování svých rodičů. „Hodně cestovali, i když Litva byla ještě součástí Sovětského svazu. Na jedné z těchto cest se v Československu setkali s holandským pastorem a jeho českou manželkou. Ti zase znali bratra Thijse Ketelaarse z benediktinského kláštera v Egmond-Binnenu.”

Otec a matka Kaunasovi se během jedné z jejich cest také stali dobrými přáteli s několika německými hudebníky z orchestru. „Jeden z nich hrál na housle a jednou navštívil mé rodiče v Litvě. Měl u sebe svůj nástroj a nechal mě trochu hrát. V té době mi musely být tři nebo čtyři. V mé paměti byl nástroj větší než já.”
Nepamatuje si, že by tehdy dostával hodiny. „Ale jsou z toho fotky. Takže to tak asi bylo. Moji rodiče také tvrdí, že se mi ten nástroj okamžitě zalíbil.“


Příroda
Pozoruhodné pro potomka nehudební rodiny. „Bydleli jsme na kraji vesnice, trochu vzdálené a blízko k přírodě. Díky tomu mě na rozdíl od mých spolužáků méně ovlivnila pop music s bicími a kytarami.“

A přece jen to bude trvat ještě dva roky, nzačne vážně hrát na housle. „Můj otec kromě své existence jako nezávislý umělec také učil malbu na umělecké akademii v Šakiai. Tam si musel každý měsíc vybírat plat v hotovosti a já mohl chodit s ním.”

Ve sborovně se setkal s kolegyní svého otce, která byla učitelkou hry na housle. „Viděla, že mám velké a měkké konečky prstů, vzala mě do své třídy a okamžitě mi dala do rukou housle. Vůbec se mi do toho nechtělo. Raději jsem lezl po stromech. Ale nevěděl jsem, jak říct ne. Něco, co mi dělá problémy ještě teď ve věku 31 let.“

Následek toho byl, že chodil sedm let dvakrát týdně na hodiny houslí. „Potom jsem si musel vybrat mezi normálním gymnáziem nebo hudebním gymnáziem. Protože jsem na mezinárodní soutěži vyhrál třetí cenu, jako kluka z venkova si mě všimli a tak se z toho stalo hudební gymnázium. Kdyby se to nestalo, pravděpodobně bych si vybral studium matematiky.“

Hudební gymnázium
Na hudebním gymnáziu v Kaunasu, druhém městě v zemi, měl Justinas hodiny u Kęstutise Ivaškevičiuse. „Nejlepší učitel hry na housle v zemi. Učil mě pět let, poté mi doporučil pokračovat ve studiu v Kolíně. Ale tam jsem se nedostal k učiteli, kterého jsem chtěl, načež mi jiný učitel houslí navrhl, abych to zkusil v Maastrichtu.“

Město samotné neznal, ale mladý Litevec už v Nizozemsku byl. „Když mi bylo sedm, směl jsem hrát na vernisáži otcovy výstavy v Egmond-Binnenu. To byl můj vůbec první koncert v Nizozemsku.”

Ta výstava měla velký úspěch. „Můj otec prodal spoustu děl a díky té euforii jsem si od toho dne říkal na Skypu Flying Dutchman a holandský tým s Robbenem a Van Persie se stal mým oblíbeným fotbalovým týmem.”

Studium v ​​západní Evropě je pro obyvatele pobaltských států hodně nákladné, a proto přišli bratr Thijs Ketelaars a obyvatelé Egmond-Binnenu na pomoc. „Nabídli, že mi zaplatí první dva roky studia a také mi zajistili bezplatné ubytování v klášteře redemptoristů ve Wittemu.”


Sashimi

Aby měl Kaunas jako zahraniční student nárok na financování studia, musel vedle studia pracovat. „Po zavírací době jsem uklízel kuchyně v restauracích, připravoval obědy samostatně jako pomocná síla v kuchyni a učil děti hru na housle.”
Matka jednoho z těchto dětí znala majitele Sashimi, japonské restaurace v Helmstraat v Maastrichtu. „Osm let jsem tam pomáhal jako obsluha. Stále jim ještě vypomáhám, když o to požádají a když to moje práce v orchestru Johanna Strausse umožňuje.“

Práce, za kterou částečně vděčí své práci v Sashimi. „Někdy jsem pracoval osmdesát až devadesát hodin měsíčně, vedle mého studia. A to byl zápřah. Protože Sashimi je all you can eat restaurace, což znamená, že musíte běhat v jednom kuse pět nebo šest hodin. Vedle toho jsem byl také jako freelancer v Jihonizozemské filharmonii a Antverpském symfonickém orchestru. Někdy jsem byl tak vyčerpaný, že mě život vůbec nebavil a doufal jsem v zázrak.“

Ten zázrak se stal díky Pierre Rieu. „Hned jsem viděl, že je to on. Přišel se najíst do Sashimi častěji. Nikdy předtím jsem ho nechtěl obtěžovat, ale co jsem mohl ztratit? Tak jsem mu u pokladny poděkoval za to, co on a jeho otec dělají pro klasickou hudbu. A pak jsem ho pozval na můj koncert s Jihonizozemskou filharmonií.“


Dva zmeškané hovory
„Takže ty jsi také hudebník?” zeptal se mě Pierre Rieu. „Houslista? Možná, že někoho, kdo hledá houslistu, znám. Pak mě požádal, abych mu do jeho telefonu zadal své jméno, telefonní číslo a e-mailovou adresu. O den později mi zavolal sám André.”

Hovor vedoucího maastrichtského orchestru však dvakrát zmeškal. „Myslel jsem, že Pierrova odpověď byla spíše přátelské gesto než něco vážného.” Cestou na koncert v Tilburgu jsem si všiml, že mám dva zmeškané hovory od neznámého volajícího, kterému jsem nevěnoval pozornost. Když jsem si po příjezdu do Tilburgu přečetl email od Pierra, že mě jeho otec bude volat, litoval jsem toho tak, že jsem si málem rval vlasy na hlavě. Šance ztracena, myslel jsem si. Přesto jsem Pierrovi oznámil, že jsem k zastižení po zvukové zkoušce v osm hodin večer. V tu dobu mi přesně na minutu volal André, jestli bych mohl přijít o tři dny později něco zahrát. ‚Něco od Mozarta a ještě něco jiného‘.“

To úterý cestou do studia v Amby praskla Justinasovi pneumatika.Velký stres, protože Pierre mě upozorňoval, abych nepřišel pozdě. Justinas to stihl jen tak tak. „Na rozehraní mi zbývaly přesně tři vteřiny.”

Když André vešel, zeptal se, jestli má Justinas s sebou také noty. „Ne, hraju zpaměti, odpověděl jsem. 'Ne pro tebe. Pro Franka Steijnse, mého pianistu.´ Ach, to mě nenapadlo. Takže potom, co jsem zmeškal jeho volání, jsem byl přesvědčen, že další příležitost je ztracena. Naštěstí Frank umí skvěle improvizovat.“


Žádná reakce
Po jeho provedení Mozartova Koncertu č. 4 nenásledovala od mistra žádná reakce kromě: „Umíš hrát ještě něco jiného? Zahraj třeba Čajkovského. Čajkovského houslový koncert jsem hrál naposledy před třemi nebo čtyřmi lety. Pomyslel jsem si, naprosto nepřipravený, no tak to musím zkusit a pak uvidím, co se stane. Ani teď se ale nedostavil zrovna nadšený ohlas. „Zvládneš ještě něco?” Navrhl jsem zahrát sonátu od belgického skladatele Ysaÿe, kterou jsem měl nacvičený. „Ne, zahraj meditaci Julese Masseneta z opery Thais.”

Píseň, kterou Justinas znal, ale nikdy ji nehrál. „Nedostal jsem se dále než do třetiny první stránky. ´Dobře, děkuji,´ zněla Andrého odpověď. 'Pojď si sednout a promluvíme si. Nejlepší způsob, jak se navzájem lépe poznat je na turné. Chtěl bys jet příští týden do Anglie?'. A já jsem zase nešikovně odpověděl: ‚Budu o tom přemýšlet‘.
´Rozumíš, co jsem ti právě nabídl?´ odpověděl André. ´Ano,´ řekl jsem, ´ale slíbil jsem pomoc Limburskému symfonickému orchestru mládeže.´ Poté následovala porada mezi ním a Frankem. ´Dostává za to zaplaceno?´ Když Frank řekl, že ne, Rieu se ho zeptal, jestli by pro LJSO nenašel někoho jiného, ​​kdo by mě zastoupil. Když Frank řekl, že to není problém, André se ke mně otočil a řekl: ,Dobře, Frank za tebe zařídí náhradu. A tak se tě zeptám znovu: chceš s námi do Anglie?´ Samozřejmě jsem o tom podruhé nemusel ani vteřinu přemýšlet.“


Král Bahrajnu
A tak hraje nyní Justinas dva roky, dva měsíce a dva týdny s orchestrem Johanna Strausse jako houslista. „Asi to tak mělo být. Že jsem přes všechen ten shon vypomáhal v Sashimi, že Pierre se tam přišel najíst a že André náhodou hledal houslistu. A všechny ty 'hloupé chyby' mi byly odpuštěny. Zejména díky Frankovi, který mě zachránil tím, že během konkurzu improvizoval a pak za mě zařídil náhradu v Limburském symfonickém orchestru mládeže.“

Jednatřicetiletý houslista stále nemůže plně uvěřit, že je součástí orchestru Johanna Strausse. „Naskočí mi husí kůže pokaždé, když sedím na pódiu mezi muzikanty před tisíci diváky. Diváci, jejichž tváře někdy nevidíte, pouze barvu oblečení, které na sobě mají. A pak si uvědomím, že každá barva je člověk. Dědeček, babička, otec, matka, dítě nebo vnouče. To je tak neuvěřitelně zvláštní, že občas nabírám. Protože si ještě pamatuji některé koncerty před tím, než jsem hrál s orchestrem Rieu; to bych mohl doslova spočítat každého diváka.“

Mezitím už za ty dva roky navštívil více než třicet zemí a měl dokonce možnost potřást si rukou s bahrajnským králem. „Upřímně doufám, že také ještě jednou znovu navštívíme Litvu. Dopřát tamním lidem tu trochu radosti s naším orchestrem, po které tak touží.“

Hrdost
Naposledy vystoupil orchestr Johanna Strausse v Litvě v roce 2015. Naštěstí mohli rodiče a sestra vidět Justinase pracovat na jiných místech. Jsou na mě moc pyšní. André mě opravdu zachránil. Je pro mě vzorem stejně jako můj učitel houslí v Litvě. Protože Andrému se nejedná jenom o hudbu, ale také o to, aby byl svět o něco krásnější.”

Ze stejného důvodu, proč Justinas kdysi (krátce) uvažoval o tom, že se stane knězem. „Po řadě horších zkušeností s jinými orchestry jsem byl tak otrávený neustálou konkurencí, která ve světě vážné hudby panuje, že jsem o tom vážně uvažoval. Protože také věřím v lepší svět. Naštěstí k tomu nyní přispívám jako hudebník a kněžství nebylo nutné.“

Volný překlad podle Ronald Colée

De Limburger, 4. července 2024

Žádné komentáře:

Okomentovat