Marjorie Rieu vypráví.

Jsou spolu už skoro půl století: Marjorie (76) a André Rieu (74*). I když se vyhýbá reflektorům, v zákulisí je hnací síla jeho kariéry. „Věřila jsem v něj a také tomu, že své sny uskuteční."

„Na gymnáziu jsem byla ve třídě se sestrou Andrého Teresiou. Mikuláše jsme slavili každý rok u někoho doma a v roce 1962 to bylo u Rieů. Na co si nejvíc vzpomínám je, že jsem si říkala: „páni, ti mají ale hodně dětí.“ Bylo jich šest. Já jsem jedináček, takže to byl poněkud kontrast. Tehdy už jsem si ale Andrého všimla, protože vypadal se svými tmavými delšími vlasy jinak, než ostatní. Mě bylo patnáct a jemu třináct a mě by ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být můj budoucí muž. Teprve za dvanáct let potom jsme se opět viděli po koncertu, na který mě pozvala Teresia. Vystupovala jako harfistka s Limburgským Symfonickým Orchestrem, který dirigoval její otec. André přijel do Maastrichtu na koncert své sestry a svého otce z Bruselu, kde studoval na konzervatoři.
V té době jsme ještě oba kouřili a vzpomínám si, že jsme spolu drželi popelník a tam klepali popel z cigaret. Podle mne hráli ten večer Mahlera, protože jsme se o něm s Andrém hodně bavili. Andrému bylo v té době zrovna 25 a tak jsem mu pak poslala jako dárek knihu Thomase Manna „Smrt v Benátkách.“ Ve zfilmované verzi této knihy hráli totiž krásnou hudbu od Mahlera. Jako docentka Němčiny jsem hodně četla a tato kniha na mě udělala velký dojem. O několik dní později jsem měla ve schránce červenou obálku. Dopis od Andrého! Tento první dopis byl skoro jenom jedna dlouhá věta, inspirovaný stylem Thomasem Mannem, který psal velmi dlouhé věty. Začali jsme si intenzívně psát a přes to psaní jsme se do sebe zamilovali. Když jsem potom Andrého navštívila v Bruselu, bylo moje rozhodnutí o něm definitivní po tom, když mi vyprávěl, že když je v Maastrichtu, že chodí cvičit každé ráno v šest hodin na konzervatoř. Uklízečka, jak se jim tehdy říkalo, měla klíč a pouštěla ho dovnitř. Tak mohl nerušeně několik hodin studovat. V tu chvíli ve mě zajiskřilo. Pomyslela jsem si: „Takové zanícení, taková disciplína! To je muž, který se ke mně hodí!"

Chlapec

Poprvé k nám domů přišel André na narozeniny mé matky. Na návštěvě byly tety a na stole byl dort. André se u nás zřejmě cítil doma, protože se hned nabídl: „Já nakrájím dort, ano?" Dort nakrájel asi na čtyři kusy a mým tetám podal tak velký kus, že jedna teta nadšeně zvolala: „Páni, takhle velký kus dortu jsme tady ještě nikdy neměli!" To bylo Andrému vlastní: nadšený, štědrý, přímý v navazování kontaktů. Celá rodina jím byla nadšená. Matka mi dala dokonce ten večer s sebou něco na snídani. „Tady, vem s sebou něco dobrého pro chlapce."  Chlapec mu potom říkala  stále. Mí rodiče ho nosili na rukou a dokonce i potom v poročilejším stádiu, když se můj otec Andrého zeptal, jestli se o mě dokáže postarat a André vtipně odpověděl: „Ne, ona se stará o mě." I přesto neobvyklé rozdělení rolí to můj otec dokázal ocenit.

Hudba minulosti

Brali jsme se v roce 1975, bylo jasné, že k sobě patříme. Tím, že jsem byla živitelka rodiny, měl André prostor se dál rozvíjet. Věřila jsem v něj a věřila jsem tomu, že své sny dokáže uskutečnit. V roce 1978 založil André Maastrichtský Salonní Orchestr. Já byla těhotná s naším prvorozeným synem Marcem, který se v tom samém roce narodil a pamatuji si, jak jsem poslouchala salonní orchestr zkoušet. Hráli hudbu, která se mi líbila. Mimochodem, tuto salonní hudbu André dřív vůbec neznal, tu jsem mu přiblížila já. U nás doma se hodně hrála. Mému židovskému otci se podařilo, když utíkal v roce 1936 z Berlína do Nizozemí, přivézt si svoji drahocennou sbírku desek. Během války se musel ukrývat a byla to matka, která byla tehdy v odboji a která mu pomohla k adrese na které se mohl skrývat. Sbírka desek se musela někde uskladnit a naštěstí to přežila stejně jako můj otec. Najít však noty k salonní hudbě byl problém a proto jsme dali oznámení do místních novin. Po této výzvě dostal salonní orchestr plný náklaďák not hudby dřívějška. André často ani neznal názvy skladeb, ale já je převážně znala z domova a Andrému jsem je zpívala. Když se mu to zalíbilo, dali jsme noty stranou. Takto jsme vybírali dlouhé týdny vhodné skladby.

Smíšené pocity

Salonní orchestr měl úspěch, jenom zezačátku byly nějaké neshody a André se rozčiloval: Skončím s tím! Můj otec, který byl orchestrem nadšený, mu odporoval: „Skončíš? Ne! Pokračuj!“ Přesně to samé jsem slyšela, když jsem studovala Němčinu a brečela jsem do telefonu, že s tím chci přestat. V té době jsem byl poslušná. Kdybych se neučila, určitě by mě vyhodili. Ale já jsem se snažila a dostávala výborné známky. Když jsem pak získala doktorát, dostala jsem místo na mé staré škole. Všichni byli spokojeni, jenom já už míň. Vlastně jsem se chtěla stát sekretářkou. Původně s tím i souhlasili rodiče. Sami měli velkoobchod s kloboukama a mezitím už i sekretářku. Jmenovala se Mia a pro mě byla jako starší sestra. Moje rodiče přivedli však na jiné myšlenky mí učitelé: Měla bych a musela jsem na universitu. Co si neuvědomovali bylo, ža nakonec není dobré, když se rozhodneš pro něco, co ti je proti mysli. Po několika letech, kdy jsem pracovala jako docentka, jsem vyhořela. Začala jsem překládat knihy a to jsem dělala až do té doby, než André potřeboval někoho do vedení. Zpočátku jen na čas, ale potom jsem zjistila, že je to pro mě práce ušitá jako na míru. A zůstala jsem i po 1987, když André založil Orchestr Johanna Strausse a svoji firmu ´André Rieu Productions.´

Hudba dědečka

 To, že jsme v to měli takovou sebedůvěru, byl také důsledek několikaleté terapie. Já s ní začala v době, když jsem vyhořela, André, který sledoval moje pokroky, na sobě chtěl v jednu chvíli také zapracovat. Tížilo ho, že jako dítě nikdy od rodičů neslyšel, že by ho milovali nebo na něj byli pyšní. Zkrátka, terapie nám pomohla zbavit se těchto svazujících omezení z našeho mládí. Po tom jsme se rozhodli, že si náš život zařídíme po svém a našim oběma synům Marcovi a Pierrovi, který se narodil v 1981,  dopřejeme prostor. André učil oba dva na housle do té doby, než Pierre rozbil svoje housle o hlavu Marca. Tímto byla kapitola houslí uzavřena. Nyní hrají na piano a na klarinet. Pierre se věnuje naší firmě. Marc, původně umělecký malíř, mezitím našel své poslání jako docent. Díky jim máme pět vnoučat, kteří mají hudbu svého dědy rádi. Pocitem „prázdného hnízda“ netrpím. Podnik mě plně zaměstná, že se i trochu bojím, že děti občas nechávám čekat kvůli nějakému telefonátu.

                                                     (Rod. album)

Jen to nejlepší 

André chce všechno až příliš. Když se mi něco nelíbí, samozřejmě, že mu to řeknu. Někdy si to vezme k srdci, ale ne pokaždé. A určitě ne, když je přesvědčen, že nejen jemu, ale také publiku se to líbí. Pro mě nemusí být pokaždé všechno tak velké. Před několika lety si usmyslel, že mě překvapí novým autem. ´Pojď se podívat ven,´ říkal mi nadšeně. Když jsem se podívala ven z balkonu, stál venku velký Mercedes. I když to myslel dobře, já moc ráda nebyla. Nejradši jezdím Volkswagem Golf. Taky byl tento dárek pro mě moc velký. Doslova, sotva jsem dosáhla na pedály, haha. Teď se bavíme o nové árii, kterou chce možná dělat. V nějakých normálních šatech zpívá zpěvačka stejně hezky, ale ne, musí to také impozatně působit, takže hned zase navrhne krásné šaty. Všechno musí být jen to nejlepší.

Opravdu naprosto společně

Když je André na cestách, nesedím doma a nečekám na něj. Studuji často v cizině nějaké jazyky. Pokaždé pod mým dívčím jménem, aby se na mě ostatní spolužáci nedívali jako na ´ženu toho...´. Chci být sama sebou a to jde nejlépe, jak mě nikdo nepozná. Proto také neposkytuji skoro žádné rozhovory a neukazuji se na koncertech. Ne, André mi nikdy nedá záminku, abych žárlila. Nikdy se nehádáme. Máme rádi harmonii a i se tak trochu vyhýbáme konfliktům. Přirozeně, že si někdy děláme starosti, ale v podstatě jsme optimisté. Což je normální, když řídíte podnik se 120 zaměstnanci.
Dnes ráno při snídani jsme poslouchali na zkušební nahrávky pro nové CD. Velice kriticky. U toho jsem si uvědomila, jak je to krásné: Takové nové CD udělat celé společně. Já jen nehraji v orchestru. Ale spolu vymyslíme skladby, název, obal. Já jsem u zkoušení a slyším hudbu zrát. Krásný proces. Zkrátka: Je nám spolu dobře.

* Článek vznikl před 75 narozeninami Andrého Rieu

Margriet č. 41, český překlad se souhlasem autorky článku Mieke van Wijk a DPG Media

Fotografie z rodinného alba se souhlasem Marjorie Rieu. 

Pro tento rozhovor se podle jejího rozhodnutí Marjorie nefotila.