Tak udělal Second Waltz z Andrého Rieu světovou hvězdu

Dosáhly vysokých pozic v hitparádě, mají pevné místo v Top 2000 nebo v Limbo Top 100, anebo jsou vryté do kolektivní paměti. V této rubrice vyprávíme příběh úspěšných melodií z Limburgu.
Dnes: The Second Waltz od Andrého Rieu.

Někdy může jedna melodie změnit celý váš život. Vezměte si například The Second Waltz, který složil Rus Dmitrij Šostakovič (1906-1975). André Rieu ho nahrál v roce 1994 se svým orchestrem Johanna Strausse a udělal z něj celosvětový hit.

Najednou každý ví, kdo je to ten houslista a dirigent orchestru z Maastrichtu. Albumu Strauss & Co, na kterém je The Second Waltz, se prodalo za rok téměř milion kusů. „Stejně jako Thriller Michaela Jacksona,“ říká ne bez hrdosti Rieu v pokoji pro hosty na svém zámku v maastrichtské čtvrti Sint Pieter. „Ale ten na to potřeboval dva roky...”

Rieu věděl už v devadesátých letech, že má zlato v rukou se svým populárním ztvárněním klasických skladeb, vypráví. Zpočátku se mu však nedaří nadchnout nahrávací společnosti. „Velmi frustrující. Nesčíselně krát jsme byli v Hilversum. Ale nemohli nás oštítkovat. Neděláme ani pop ani klasiku. Prostě nevěděli, co s námi mají dělat.“

V roce 1994 se mu přece jenom podaří přesvědčit pány z Decca (část nahrávací společnosti Universal) a se svým orchestrem může nahrát album Strauss & Co. CD je už skoro hotové, když maastrichtčan prochází chodbami studiového komplexu v Hilversum a z jedné místnosti zachytí útržky skladby, která ho okamžitě chytí. Ukáže se, že je to Valčík č. 2 ze Suite for Variety Orchestra, napsaný Šostakovičem. Skladba je ve Francii malým hitem, protože je použita v reklamě pro pojišťovací společnost. Universal se snaží tento úspěch prosadit i v jiných zemích.

Mistrovská liga
Rieu se toho okamžitě chytne. „Na CD jsem mohl použít ještě jednu skladbu,” vysvětluje. Jeho manželce Marjorie se zpočátku nelíbila”, říká Rieu, ale on viděl potenciál písně hned: „Hezky se to poslouchalo, mělo to s tou harmonikou krásnou melodickou linku.“
Protože původní název písně není nijak hezký, vymyslí Rieuova manželka název The Second Waltz.

O několik měsíců později,19. dubna 1995, se na olympijském stadionu v Amsterdamu hraje semifinále Mistrovské ligy. Ajax proti Bayern Mnichov. Universal kupuje vysílací čas na propagaci CD maastrichtského houslisty během přestávky v zápase. Existují dva scénáře: pokud bude Ajax po první polovině pozadu, zobrazí se reklama o CD. Ale pokud budou “Boží chlapci” v čele a atmosféra bude ta pravá, houslista zahraje The Second Waltz naživo. Stává se to druhé. Ajax jde do šaten s pohodlným náskokem 3:1 a Rieu může se svými houslemmi zaujmout své místo na středové značce. 

“Nikdy předtím jsem nebyl na fotbalovém stadionu,” vzpomíná. „Když jsem se rozehrával v katakombách, dal Ajax gól. Bylo to, jakoby se měl celý stadion zřítit. Dost strašidelné…“

 

 

Vlajky
Miliony Holanďanů a Němců, kteří jsou přilepení k televizi, vidí o něco později, jak houslista z jižního Limburgu hraje The Second Waltz na vyprodaném fotbalovém stadionu. Fanoušci na tribunách hromadně mávají svými vlajkami za zvuků Šostakovičovy skladby.

Ve dnech po televizním představení explodovala prodej alba Strauss & Co a singlu The Second Waltz. “Marjorie a já jsme se chodili každý den dívat do prodejny s CD ve V&D (bývalý obchodní dům) v Maastrichtu, abychom zjistili, jestli jsou CD ještě v regálech. Obvykle ne, byly vyprodané. V Universalu nevěděli, co se děje. Počítali s tím, že prodáme tak 5 000 CD, ale před Vánoci už to bylo čtvrt milionu…“

Raketa
Rieuova kariéra vystřelí po tomto vystoupení jako raketa. Nyní řídí Rieu již čtvrt století velkou společnost se 120 stálými zaměstnanci, prodal více než 42 milionů disků CD a DVD a cestuje po světě se svým orchestrem (pokud alespoň nebude pandemie). The Second Waltz již není pravidelnou součástí jeho repertoáru. „Nemůžeš hrát pokaždé stejné skladby,“ říká o tom. Ale při zvláštních příležitostech číslo vytáhne a opráší. Stejně jako v roce 2019 během stého koncertu na Vrijthofu. Jak se ten večer ukázalo, kouzlo zdaleka ještě nevyčpělo. Lidé se pohupují a pobrukují. A potlesk na závěr nebere konce...

De Limburger, 16. 8. 2021 (EWI)