Na turné s ´cirkusem´ André
Pohled do zákulisí jednoho z největších a nejúspěšnějších orchestrů na světě.
'Všichni se vejdeme do Boeingu 737'.
V úvodu rozhovoru popisuje autor začátky kostymérky Gosii Tarnowské u Andrého Rieu. Původem Polka, studovala v Německu a jako studentka si přivydělávala. V dubnu 1998 to bylo u Andrého Rieu v době jeho koncertů v této zemi. Vyžehlila košile tak krásně, že jí André nabídl místo a Gosia, po krátkém zaváhání, nabídku cestovat s orchestrem po světě a starat se o kostýmy přijala.
© Marcel van Hoorn
Gosia:
Nějakou chvíli jsem zkoušela kombinovat studium s prací, ale to na mě bylo moc.
Od toho roku je Gosia již déle než 25 let zodpovědná za veškeré oblečení.
Nových členů orchestru se pokaždé zeptám, co chtějí, jaký model, jakou látku, jakou barvu. Musí se to samozřejmě hodit do celku. Pak nakoupím látku na šaty, šperky, boty a vše, co k tomu patří. A šaty pro dámy upravuji podle toho, jestli se zhubly, nebo přibraly.“
Látky na šaty nakupuje nejvíce v Nizozemí nebo v Německu, ale když vidí někde jinde něco pěkného, koupí to také. Polská kostymérka je tím nepostradatelné kolečko v soukolí, podle viceprezidenta podniku Pierra Rieu (43).
Pierre:
Netýká se to jenom mého otce, orchestru, zpěváků a Gosii, ale také techniků, osvětlovačů, filmařů, cateringového týmu a osobního trenéra. Jsme skutečně putovní cirkus, jedna rodina. Dřív jsem nechápal, proč otec doma mluvil o tom, že má dvě rodiny: nás a lidi v podniku. Mezitím už tomu nejen rozumím, ale také to tak cítím. Když někdy hrajeme déle v jednom městě, někteří si s sebou berou partnery. To si zařizují sami. Přirozeně, že po večerech ´normálně´ pracují, ale ostatní čas mohou trávit spolu.
Na turné s sebou vozí od několika zámořských kontejnerů s věcmi pro pódium, světla, video, zvuk, nástroje a kostými až po celou kuchyň. Nejen koření a přísady, ale také cateringový tým se sedmi lidmi.
Manager koncertních turné Roger van Elsen o tom říká:
To je nesmírně důležité. Jsme hodně na cestách a to se ti stýská po rodině a přátelích. Takže bereme všechno s sebou, aby se každý cítil aspoň trochu doma a vaříme podle našeho. A mimoto je to také bezpečnější: jídlo v některých zemích nemusí zrovna sednout a na to, aby lidi onemocněli, se nesmí ani pomyslet. Pro klíčové pozice máme sice náhrady, ale nikdy nechceme dělat něco, co by ohrozilo show. Ta musí být, to je priorita číslo jedna.
Aby, všechno probíhalo dobře, pomáhá hodně lidí a někteří pracují u Rieu už třicet let, ale i tak je to pokaždé obrovská práce, podle Pierre.
Vezměte si třeba koncerty na Vrijthofu. Na to se potřebuje osmdesát kamionů, které přijíždějí na náměstí Vrijthov ve správném pořadí a ve správnou chvíli. Popletlo se pořadí nebo jsou moc brzo? Tak to je velká katastrofa a stavba všeho trvá o několik dní déle.
Nejen věci musí být včas a na správném místě. Pierre dále vypráví:
Na vystoupení v Evropě najímáme pro naše lidi letadlo. 120 lidí se vejde akorát do Boeingu 737. To odlétáme z Maastrichtu. Na mimoevropské koncerty rezervujeme normální letecké linky. Technická posádka odlétá často dříve, aby všechno předem připravila.
Gosia jezdí také předem. Po představení všechny šaty pověsí do beden a vybaví jmenovkou sólisty nebo hráče, a pak spolu s některými techniky odjedou nočním spacím autobusem do dalšího města, aby mohli brzo ráno začít s přípravou sálu a Gosia s přípravou garderoby pro umělce. Odpoledne, až přijede orchestr, bude zase všechno čisté a vyžehlené připravené v šatnách.
Gosia
Samozřejmě, že se také někdy něco přihodí i v tak dobře naolejované mašině, jako je ´cirkus Rieu´ a někdy je těžké si zachovat chladnou hlavu. Jednou se při vystoupení sólistce na zádech rozbil zip. Byly tam sice ještě háčky, aby se šaty úplně nerozepnuly, ale viděla jsem, jak se zpěvačka všelijak kroutila, aby jí nespadly. Naštěstí měla dost talentu na to, aby to vypadalo šarmantně.
Podle Pierra však někdy nastávají vážnější situace:
Dbáme na to, aby byl každý fit. Nejenom vlatním cateringem, ale i osobním trenérem. Ten je v prvné řadě pro Andrého, ale přes den má často dost času, aby trénoval i ostatní. Hotely, kde býváme, jsou normálně vybaveny bazénem nebo fitnisovým centrem, nebo obojím. Ale i tak nezabráníš všemu. Lidé onemocní a vypadnou. Před šesti lety během turné dokonce zemřel náš trombonista. To se samozřejmě všechno zastaví, už se nic nekoná.
Také manažer Roger si vzpomíná na několik kritických momentů:
Jednou jsme museli v bývalé amsterdamské aréně dvakrát zrušit koncert a před několika měsíci jsme mohli hrát v Mexiku pouze dva koncerty ze šesti, protože André byl natolik nemocný, že nemohl vystupovat. Jednou jsme také museli překotně odjet z Chile, protože tam vypukl neklid a covid nás přirozeně také znervózňoval. To jsou napínavé věci, i když tak rychle nezpanikaříme. Ale samozřejmě, že je nám horko. Například v Mexiku. Po rozhodnutí koncerty zrušit se musíme dohodnout s Mexičanama, pak tisková zpráva, musí se informovat lidé se vstupenkama a my musíme zpátky domů. Ráno padlo rozhodnutí a večer už seděli první lidé v letadle zpátky do Nizozemí. Je to velká škoda a hodně práce všechno zařídit, ale tak rychle se nelekáme a naučili jsme se relativovat. Zvládneme krizi a rychle začneme s daším projektem. Protože turné se nezastaví. Pouze v létě a v zimě, ale mezi tím je naplánováno osmdesát až sto koncertů. Nejenom v Evropě, protože André Rieu jezdí také do Severní a Jižní Ameriky, Kanady a na Střední východ. Vlastně je každý koncert unikátní. Jsme-li v Bahreinu, v zemi, kde snad lidé v životě ještě netančili, je moc hezké vidět jejich pokusy o valčík. V Srbsku to bylo také pěkné. Tam někteří lidé dali své poslední peníze za vstupenku, ale já na nich viděl velkou radost. A tady v Nizozemí je to také pokaždé svátek. Nejen na Vrijthofu, ale také v MECCu, což je vlastně velká ošklivá betonová krychle, kterou přebudujeme na koncertní sál s vánočním trhem.
I po tolika letech, kdy Pierre pracuje pro otce, má Pierre radost z každého koncertu a ze všeho, co se na pódiu děje.
„Každý večer je to neuvěitelně hezký moment. To je také nutnost, jinak by bylo všechno moc samozřejmé. A to není. Třeba v takovém Mexiku před několika měsíci. 10.000 lidí šlo domů spokojeně díky nám, 14.000 km od domova. To stojím v sále a dívám se na ty spokojené tváře a říkám si, to ani není možné. Přirozeně, že mohu pracovat a sedět v kanceláři, ale pro mě je důležité, být při koncertech. Koncerty, na které chodí ročně 800.000 lidí. Pro ty to děláme a já u toho chci být.
Upraveno podle textu Marcela Langedijka **************
Žádné komentáře:
Okomentovat