Video 1.

-1:49 Reportér (dále jen R): Když korona začala, kde jsi byl v tu chvíli?

André Rieu (dále jen AR): No, byl to velký zmatek. V Americe v Tempě. Měli jsme tam mít šňůru koncertů, toto byl první. Když skončil, řekl jsem orchestru, že musíme domů.

-1:33 AR: Byl to opět nádherný koncert, a proto je obvzlášť smutné, co vám nyní povím: „Jedeme domů. Toto turné neuskutečníme, promiňte, nic s tím neudělám."

-1:15 R: Jak to na tebe působilo?

AR: Nejdřív začneš organizovat, prostě pryč odsud, rozumíš. Stodeset lidí muselo zpátky domů. Tři lidé zajišťovali celou noc letenky. A pak jsi doma, a co teď...

R: Nyní jsme tedy v Nizozemí, se všemi těmi novými pravidly, umíš si vůbec představit, že s těmito novými pravidly vystupuješ?

-0:52 AR: S těmito pravidly? Ne, rozhodně ne.

R: Chybí ti fanoušci?

AR: Ano, jistě, ano! Nejvíc mi chybí můj orchestr, to je moje druhá rodina. Některé znám už 25 let! Budu dělat všechno, skutečně všechno, společně s Marjorie, toto období vydržet.

Pokouším se pokaždé na všechno dívat z perspektivy. To je velice důležité. A humor je také velmi důležitý. Ale brát všechno z perspektivy je ještě důležitější. Víš, to, co se nyní stalo, je skutečně strašné, to myslím vážně. Podniky krachují, lidé na tom jsou špatně, ale v historii, jak víme, se odehrály mnohem horší věci, buďme upřímní. Takže udržujte si zdraví, dodržujte pravidla, vydržíme to a potom budeme opět pěkně hrát na pódiu!

Video 2.

-1:23 R: Tvůj koníček. Nacházíš se tu v této době často?

AR: Slyšíš, jaký je tady klid, že? Nádhera! Z nějakého důvodu jsem to vždycky chtěl.

R: Ta láska pro ptáky u tebe byla vždy?

AR: Ano, vždy. Jako dítě jsem si vzal nemocného holuba do svého pokoje a pak s ním šel ke zvěrolékaři a ten říkal: „Tohle už nesmíš nikdy udělat! Z toho můžeš dostat všelijaká plicní onemocnění...“ - né, to je sranda...

-0:58 R: Mohl ses´ v této době ještě jinak zabavit?

AR: Jo, zabavit... vrátili jsme se tedy z Ameriky, odkud jsme překotně museli odjet. Když jsem na cestách a po koncertě ležím ve své posteli a nemohu spát kvůli tomu všemu adrenalinu v těle, tak se dívám na svém telefonu na všelijaké filmy o pečení, o lidech, kteří pečou dorty. Jeden film s jistým Kees Holtmanem z Amsterdamu se mi stále vracel, a on to všechno tak pěkně vyprávěl, že když jsem přijel domů, tak jsem začal péct! Když mi něco nešlo, tak jsem mu zavolal, a on: „No to je hezké!“ a tak máme kontakt a on mi vždy poradí, když je něco těžké.

-0:08 R: Mohu potom kousek něčeho ochutnat?

AR: Chacha, no to jsem měl vědět dřív!