Berlín Anno 1925

Navazuji na minulý příspěvek o prohlášení Marjorie Rieu a s jejím svolením zde uvádím výňatek z knížky "André Rieu - Moje hudba, můj život", ve kterém vypráví André Rieu o jejím otci.

"Otec Marjorie, který se narodil v Berlíně v roce 1907, si koupil jako patnáctiletý kluk gramofon. Takový pravý kufříkový gramofon s velkou troubou a klikou, kterou se musel gramofon natočit, aby bylo slyšet hudbu. Aby si tento drahý předmět mohl vůbec pořídit, koupil si gramofon napůl se svým kamarádem. První dva týdny v měsíci stál gramofon u něj doma, dalších čtrnáct dní u kamaráda. Také gramofonové desky, které si kupovali, se rozdělovaly podle stejného způsobu: dva týdny u jednoho, dva týdny u druhého. A tak se jim podařilo i přes omezené prostředky založit docela pěknou sbírku.
Jako mladí měli samozřejmě především zájem o zábavnou a taneční hudbu té doby, kterou hrály orchestry jako jsou JACK HYLTON a ADALBERT LUTTER. Ale to nebylo to jediné. Jako obyvatelé Berlína, který byl považován v té době pro celý svět za centrum kulturního života, měli to štěstí, že kolem roku 1925 mohli osobně navštěvovat zajímavá představení. Byli přítomni u prvních představení později světoznámých divadelních her a oper. Například v divadle „Theater am Schiffbauerdamm“ byla v roce 1925 premiéra Třígrošové opery od Bertolda Brechta. Z melodií, které pro tuto operu složil Kurt Weill, se nečekaně staly šlágry. Tím nejznámějším se stala píseň Macky Messer, opravdu skutečný hit, který si kdekdo prozpěvoval a pískal. Také tahle hudba, v originálním podání kromě jiných s Lottou Lenjou, patřila do sbírky desek mého tchána a jeho kamaráda.

Bohužel „zlaté časy dvacátých let“ netrvaly dlouho a nastala doba, která nemá v historii obdoby. Židovští prarodiče Marjorie utekli do Nizozemska v červenci 1933 několik měsíců po té, kdy se dostal k moci Hitler. Její děda, obdchodník s textilem, založil v Maastrichtu malou továrničku na výrobu podšívek do klobouků. (Mimochodem, ta budova zde stále ještě stojí, několik metrů od domu, kde nyní bydlíme. O sobotních odpoledních si tu hrají malí kluci ze skautského oddílu, kteří naštěstí neznají předešlou historii jejich klubovny.)
Po třech letech si zde rodiče vybudovali slušnou existenci a jejich tři synové a snacha za nimi také mohli z Berlína přicestovat. Moc si toho s sebou vzít nemohli, ale v zavazadle mého tchána byla kromě nejzbytnějších věcí a kromě deseti (!) německých marek, (více se nesmělo vyvážet), jeho jedinečná sbírka desek. Ta se mezitím rozrostla na dobrých tři sta kusů a obsahovala také část sbírky jeho kamaráda, který všechny své věci nechal ležet, když utekl do Jižní Ameriky a před tím ho požádal, aby dával na jeho desky pozor.

V Maastrichtu začal můj tchán nový život. Krátce po jeho emigraci se seznámil na bále ve Valkenburgu s mojí tchýní, která měla ráda hudbu stejně jako on. Poslouchali společně desky, které s sebou přivezl, a které v Nizozemsku ještě nebyly k mání, a měli z nich velké potěšení.
Dlouho však jejich radost být spolu a ani radost z hudby netrvala kvůli rokům, které následovaly. Život se začal měnit stále více v peklo a jedinou starostí bylo, jak si zachránit holý život.
V roce 1942 pomohla tchýně, která tehdy pracovala v odboji, najít mému tchánovi úkryt. Svoji drahocennou sbírku, to jediné, co mu z Berlína ještě zbývalo, u sebe mít nemohl. Místo bylo jen na to nejnutnější. Ostatní jeho věci včetně cenné sbírky se musely schovat někde jinde. On sám a stejně tak i jeho desky musely během války z bezpečnostních důvodů několikrát změnit adresu. Můj tchán válku přežil spolu se svojí matkou a bratrem. Oženil se v roce 1945 a začal nový život podruhé. Zpočátku to bylo pachtění a dřina, protože moc z toho, co rodina měla před válkou, nezbylo. Naštěstí jeho milované desky ano. Po nějakém čase se vzchopil natolik, že mohl pokračovat ve svém starém koníčku poslouchat a shromažďovat hudbu.
Sbírka, nyní už i tak rozsáhlá, se rozrůstala o opery, operety, populární vážnou hudbu a hodně o hudbu z poválečných let: americkou a anglickou taneční hudbu, francouzské šansony, mezinárodní šlágry a evergreeny. Obsáhlý repertoár zahrnoval od Barnabáše von Gézy po Paula Godwina a Glenna Millera, od Richarda Taubera a Carusa po Maurice Chevaliera, Josephine Baker a Marlene Dietrich.
Stovky fantastických desek, ze kterých měla rodina, ve které Marjorie vyrůstala, po dlouhá léta potěšení, takže ani ona si neuměla představit život bez hudby, i když trochu jiným způsobem než já. Stejná hudba, jedinečná sbírka starých skřípajících desek na 78 otáček, sbírka, která prodělala takovou dlouhou a impozantní historii, se stala o mnoho let později základem mého úspěchu."