Vánoce u Andrého Rieu

Exkluzivní rozhovor 

Zámek Andrého Rieu je zcela v duchu Vánoc. Houslista pobývá rád v kuchyni, místo, kde nyní tráví hodně času. V rozhovoru vypráví, jak se vyrovnává s pokušeními, o tom, že nemluví se všemi svými bratry a sestrami a jak se vypořádal s odchodem své matky. „Neměl jsem s ní žádný vztah. Nebyl jsem ani na jejím pohřbu.“ 

 

 Jak se vám vede? 

André Rieu: „Jsme zdraví, a tím je všechno řečeno. Jinak je to už strašné! Nyní bych měl vystupovat před plnými sály, vidím to stále ve své agendě. Minulý týden v Bělehradu a tento týden v Lisabonu. To bych dělal samozřejmě nejradši. Teď máme hodně práce s tím, že musíme opět všechna představení přeplánovávat.  

 Od 19. prosince do 3. ledna vás lidé budou moci sledovat prostřednictvím virtuálního koncertu s názvem „Magical Maastricht“. Spolu s manželkou Marjorie jste vybrali oblíbená představení z posledních patnácti let. Co vás nejvíc dojalo? 

 „Když vidíte jak se na náměstí dav 12 000 lidí nechá unášet námi a naší veselou hudbou a když si uvědomíte, že to teď není možné. To je opravdu hrozné a bolestivé vidět. Nesmí to trvat příliš dlouho, abychom se vrátili velmi rychle k normálu. Každé ráno si s Marjorie při snídani klademe otázku: „Jak dlouho to můžeme ještě vydržet?“ A pak začneme počítat a kalkulovat.“ 

Přibližně v tomto období před 46 lety jste začal chodit s Marjorie. Mají pro vás vánoční dny díky tomu romantický nádech? 

„Každý rok na to musíme vzpomínat. První Vánoce jsme leželi zamilovaní pod vánočním stromečkem. Tehdy jsem musel hrát na půlnoční mši, a to jsem se opravdu musel přinutit, abych se od ní odtrhl, ha, ha. Poslušně jsem to provedl, ale pak jsem si řekl: „To už nikdy neudělám.“ Takže teď jsem o Vánocích vždycky doma. Mohou mi nabízet cokoliv, ale neudělám to."

Díváte se spolu o Vánocích na romantické vánoční filmy? 

„Ano, samozřejmě, všechny ty dojáky se zase vysílají. Mám hodně oblíbených, jako je například Zázrak ve 34. ulici. Určitě slzím, jsem takové uplakané děcko, ha, ha.“ 

Co je letos na vánočním menu? 

 „Co budu vařit, to ještě nevím. Rozhoduji se den ze dne. Jaká je moje specializace? Řekněte, co mám uvařit, Indonésii, Itálii, dušené maso. Všechno to zvládnu. Máme teď novou kuchyň a já vždycky vařím. Marjorie tak velkou kuchyň nechtěla, ale já ji opravdu chtěl. Takže jsem slíbil, že bud vařit a tento slib jsem dodržel.“ 

Pocházíte z rodiny se šesti dětmi. Se svým bratrem Robertem, který žije v Marseille, jste si velmi blízcí. Uvidíte se o Vánocích? 

„Ne, myslím, že ne. Ve Francii jsou velmi přísní, je tam hodně koronových infekcí. Ale máme telefonický kontakt.“ 

Máte často kontakt se svými třemi sestrami? 

„Málo. Moje nejstarší sestra byla nemocná od svých osmnácti. Je velmi těžké s ní mít kontakt, ale vím, že má ráda moji hudbu. Vždy jí posílám nejnovější skladby. Přes moji nejmladší sestru, která s ní je hodně v kontaktu, jsem slyšel, že má z hudby radost. Moje druhá sestra zemřela před několika lety ve věku 69 let, byla o dva roky starší než já. Ne, s ní jsem neměl pevné pouto. Moje nejmladší sestra má pět dětí a je velmi zaneprázdněná, takže se tak často nevidíme. Ale každý rok všichni přijíždějí na koncert na Vrijthofu a po něm se vždy společně skvěle bavíme v zákulisní restauraci.“ 

Máte ještě bratra Jean Philippe. 

„S ním nemám také žádný kontakt. Nějakou dobu jsme spolupracovali, ale v určitém okamžiku to už neklapalo. Nechme to tak.“ 

Nebál jste se ze stejného důvodu spolupracovat se svým synem Pierrem? 

 „Ne, to jde perfektně. Ale o všem mluvíme velmi otevřeně a to je velmi důležité. Navíc to rostlo velmi pomalu. Začal u zadních dveří kamionu, když mu bylo deset, a tvrdě pracoval. Nyní je na palubě a je to naše pravá ruka. Celý svůj život jsem cítil, že můj syn si vede skvěle, ale můj bratr ne.“ 

Možná, že Jean-Philippe žárlí? 

„To byste se ho musela zeptat. Robert vůbec nežárlí.“ 

Před několika lety jste trpěl vyčerpáním a zánětem orgánu rovnováhy způsobené stresem. Jak teď dbáte o své zdraví? 

 „Umístil jsem věci více do perspektivy a cvičím. Proto už se mi to znovu nestane. Od svých 62 let posiluji třikrát týdně se svým trenérem. Myslím, že jsem měl po prvním cvičení tři týdny křeče ve svalech. Dělám to, abych zůstal ve formě a daří se mi to.“ 

Dbáte o svoji postavu? 

 „Ano, to k tomu také patří. Jím velmi zdravě a už několik let nepiju alkohol. Ne, to mi nepřipadá vůbec těžké. Přestal jsem v půlce skleničky. Najednou jsem si uvědomil, že jsem pil víno každý den. Nijak moc, ale každý den. Takže jsem si pomyslel: nemyslím, že je to dobré, a okamžitě jsem přestal. Zrovna jsme měli tu novou kuchyň se šesti vinnými skříněmi zaplněnými dobrými víny. Tak je teď konzumují naši přátelé, ha, ha! Moje žena také nepije, stejně vypila jen půl skleničky za rok.“ 

Na letošní léto je na Vrijthofu prozatím naplánováno 20 koncertů. 

 „Doufám, že se uskuteční, jsou venku a až za šest měsíců. Věda tvrdě pracovala na vývoji vakcíny, takže se přece něco musí stát. Určitě se nechám očkovat. Hned jako první. Nikdy jsem neměl očkování proti chřipce, ale v tomto případě to rozhodně udělám. Korona se nejeví jako nějaká příjemná nemoc. Ano, bojím se, že se tím nakazím, a dělám to všechno, abych tomu zabránil. Nebojím se zemřít, ne, jen doufám, že při tom nebudu mít bolesti. Doufám, že to ale bude trvat ještě hodně dlouho, než se to stane, protože je mi tu dobře.“ 

Obáváte se někdy, že by se Marjorie mohlo něco přihodit? 

„Samozřejmě. A to je vzájemné. To by byla katastrofa. Jsme spolu tak dlouho. Kdyby se s ní něco stalo, nevěděl bych, jak dál. Nevím, co by zbylo z Andrého Rieu, protože se jí na všechno ptám. Děláme všechno společně. “ 

Kdyby korona letos v létě radost zase překazila, nebudete se bát, že to bude pro vaši společnost konec, jak jste už dříve řekl? 

 „Je to všechno velmi napínavé, ale to je také relativní. Jsme zdraví a máme se dobře. A pokud se to všechno rozpadne, potom začneme znovu. Myslela jste si, že se zastavím? Měli jsme pár dobrých roků a naštěstí nemám dluhy v bance, což je ve můj prospěch. Takže záleží jen na tom, jak dlouho to dokážu přežít. V okamžiku, kdy nic nebudu mít, budu muset všechny propustit. Ale jakmile to zase bude všechno možné, všem jim zavolám a začneme všichni znovu. Jednoduché.“

Můžete nadále žít ve svém krásném zámku? 

 „Doufám, že ano. Pokud nepřestanu platit své zaměstnance, budu v určitém okamžiku muset dům prodat. Někde se to musí zastavit, pak už by nebyly peníze na chleba. To by byl okamžik, kdy se rozhodnu všechno rozpustit. To bych pak mohl žít ještě několik let. Samozřejmě dostávám podporu od vlády, stejně jako všichni ostatní, ale to je čím dál méně.“ 

Vaše poslední album „Jolly Holiday“ je naštěstí opět velmi úspěšné. 

 „Pracovali jsme na tom velmi tvrdě a dlouho. Po dokončení to s Marjorie vždy posloucháme během snídaně. Poslouchám, co si myslí, protože poslouchá jinýma ušima. Můj otec byl dirigent a názor kohokoli jiného mu byl jedno. Myslel si, že o tom nic nevíš. Zatímco já si myslím: publikum je ten, kdo poslouchá. A moje žena je moje rezonanční deska.“ 

Tančíte někdy s manželkou podle vaší hudby? 

 „Ne, pohádali jsme se jen jednou, a to bylo, když jsme byli na hodině tance. Já říkal, že umím dobře tančit, ale ona si myslela, že dokáže tančit lépe, ha, ha! To byla jediná hádka vůbec. A bylo to, když jsme právě byli spolu, během prvního roku. Jinak spolu vždy souhlasíme.“ 

Marjorie byla vždy úzce zapojena do vaší kariéry, musela také něco obětovat? 

 „Ne, to nevěřím. Marjorie jenom absolutně nechce být na očích veřejnosti. Nemá ráda cestování, létání, pozornost a luxus. Já stojím na jevišti, na všech fotografiích jsem já, tak to je rozdělené. Není to tak, že by byla na druhém místě. Podle ní je to tak prima. Myslím si, že proto jsme stále spolu tak šťastní, jinak by to byla taková konkurenční bitva. U slavných hereckých párů to často vidíte, to skoro nikdy nejde dobře. Není to ani možné, protože se octnete v jakési soutěžní bitvě, což pro nás absolutně neplatí. “ 

V čem jste ještě protiklady? 

„Vždycky chce sledovat jiné televizní programy než já, ale máme naštěstí více pokojů s televizí, ha ha. Ve velkých životních věcech spolu vždy souhlasíme. Zároveň si myslíme přesně podobné, což je téměř děsivé.“ 

 Jste sukničkář? 

„Jsem muž, a tím je řečeno všechno. Jsem muž skrz naskrz a jsem rád, že existují krásné ženy. To je přece také zdravé? “ 

 Navzdory tomu však ve svém životě máte jen jednu velkou lásku. 

 „Ano, ale to s tím nemá nic společného. Můžete také vidět dobré jídlo a tím hladovět “. 

Zbožňuje vás mnoho žen. Jak se vyrovnáváte s pokušením? 

 „To je pravda, ale stejně nemůžu se všemi těmi ženami spát, to by bylo trochu obtížné, ha, ha. Kromě skutečnosti, jestli bych chtěl, samozřejmě. Je prostě úžasné, že jsem muž. Když se dívky v mém orchestru začnou oblékat do pěkných šatů, pak si myslím, že výstřih by měl být trochu hlubší. A ony si to myslí také. Je těžké udělat hezké šaty s pěkným výstřihem. Rozhodně se do toho zapojuji, ano , protože vím jak.“ 

Žárlí někdy vaše žena? 

 „Ne, rozhodně ne. Je také přítomna při zkouškách. Žárlivá žena se mi zdá hrozná. Dokážete si to představit. Jen se podívám na jinou ženu a potom, když se vrátím domů, je zle... Ne, díky. … Ani já nejsem žárlivý typ. Marjorie má mnoho mužských přátel. Myslím, že to je také tajemství: když se budete navzájem poutat a nikdy se nepustíte, pak budete chtít odejít. “ 

Máte 5 vnoučat, jaký jste dědeček? 

 „Jsem milý dědeček, ale snažím se je příliš nerozmazlovat. Sleduji, že jsou starší. V určitém věku se vnoučata začnou udpoutávat. Cítíte to. Nyní si myslí: „Zase přichází ten starý děda, budeme si dělat jiné věci“. A usadí se u svých iPadech. Připadá mi, že v tomto to mají dnešní rodiče těžké, jak se s tímto vypořádat. Na co se mohou dívat a na co ne? Já si vždycky chodil hrát ven s Robertem a s vozíkem. Ne, nemíchám se do toho, výchova je na rodičích.“ 

Zdědili vaši vnoučata vaše hudební geny? 

 „Ano, ale zda budou pokračovat, to je nejasné. Ale oba moji synové hrají na nějaký nástroj. Pierre na trubku a na piano, Marc také na piano. Ne, na housle nikdo nehraje, jenom já.“ 

Kdo jednoho dne bude následovat ve vašich stopách? 

„Tak to nevím. Ale nevadí mi to, musí to chtít oni sami. Můj otec byl dirigent, takže jsme doma dostali každý nástroj. Já jsem dostal housle a měl talent, to šlo samo od sebe. Stal jsem se houslistou, ale jestli jsem to celou tu dobu opravdu chtěl, to už nevím. Jsem moc rád, že se dětem a vnoučatům moje hudbu líbí.“

Před chvilkou jste mluvili o iPadu. Co si myslíte o sociálních médiích? 

„Na jednu stranu mi to připadá jako něco nemilého. Mění to celý život. Lidé si začínají myslet, že všechno, co tam čtou a vidí, je pravda, že je to skutečný život, a to je nesmysl. Mládež nyní říká: „Mám tolik přátel.“ ale přátelé ze sociálních médií nejsou vůbec přátelé, je to všechno falešné. Avšak sociální média jsou také skvělý způsob, jak zůstat v kontaktu se svými fanoušky z celého světa. Píšou mi z Egypta, USA, Austrálie, Mongolska, Jižní Afriky. To je úžasné!“

Máte hodně přátel? 

„Ano, hlavně z minulosti, a vůbec nežárlí. Když přijdou, pěkně si popovídáme a dáme si dort, který jsem upekl. Mám několik slavných přátel a André van Duin je jedním z nich. Nevidíme se příliš často, ale když jsme spolu, vždy se cítíme dobře. Dobře si rozumíme si a to je hezké.“ 

 Má za sebou těžký rok smrtí jeho partnera Martina a nejlepší přítelkyně Corry van Gorp. 

„To rozhodně! Když bude chtít, abych tu pro něj byl, pak budu. Nedávno jsem ho viděl a to je vždycky pěkné.“ 

Vaši rodiče nikdy nevěřili ve vaše schopnosti. Tvrdíte, že jste měli dětství bez lásky a nešťastné. Kde jste byl loni, když jste se dozvěděl, že vaše 98letá matka zemřela? 

 „Slyšel jsem to večer, po koncertě. Neměl jsem s ní žádný vztah, takže jsem nebyl příliš smutný. Sotva jsem ji v životě viděl. Ne, nerozloučil jsem se s ní. Byl jsem ve Vídni.“ 

Takže její smrt vás nijak nebolela? 

 „Ne, vůbec ne. Zpracoval jsem v sobě i to ošklivé dětství! Už mě to celý den netrápí. Raletivovat opět pomáhá uvádět věci na pravou míru. Myslím, že jsou lidé, kteří měli horší dětství. Děti se rodí na hromadách šrotu a to je opravdu zlé! Moje dětství mi samozřejmě ublížilo, ale tak to je a ne jinak. Dělal jsem také svá rozhodnutí. Například to, že jsem před více než 40 lety opustil rodičovský dům. Nehádal jsem se, ale řekl jsem: „Dělejte si tu co chcete, je to tu jak v blázinci. Já jdu pryč.“ Když se na to dívám zpátky myslím si, že to bylo moje nejlepší rozhodnutí.“ 

A nakonec: Už vám někdy vadilo, že jste světovou hvězdou? 

„Myslím, že to má více kladů než záporů. V Maastrichtu můžu vyjít do ulic a lidé mě jen pozdraví. V Amsterdamu, Vídni nebo Paříži je to úplně jiné, tam volají hned moje jméno. Je to i logické, protože tam nepatřím. Tady vědí: „Tak je zase doma. Nech ho být v klidu.“ “ 

 

(Volný překlad z magazínu Weekend, prosinec 2020. EWI)